Věřím v zítřek

4. října 2019 v 21:28 | Nikkita Haendel |  Rozepsané
Slunce se líně plazilo po vytříbené obloze a do všech směrů házelo svůj červánkový odstín. A každé stéblo trávy, každý zákrut listí i pevné dřeviny dávaly najevo, že se den chýlí ke konci.
Snad to k rybníku ještě stihnu, pomyslel jsem si.
Jemně kolem mě šeptala příroda a byl jsem šťastný, že jsem si našel čas na tuto předvečerní vycházku.
Ne, že by byla výjimečná - vlastně si podobných procházek užívám skoro každý den -, ale byla tentokrát právě tím, co jsem potřeboval.
Před mým zrakem se objevila pěšina.
Tak jsem tady.
Následovalo jen pár kroků po strmé půdě a přede mnou se rozléval menší rybník.
Kvůli zapadajícímu slunci vypadal krvavě, ale dalo se poznat, že voda byla křišťálově čistá.
 

Láska

1. října 2019 v 20:55 | Nikkita Haendel |  Básně
Mí přátele i bratři
ptají se mne jaksi,
pořád víc a víc bědují,
proč v básních nekončíc se o lásce zmiňuji.

Toť já dělám jí jen laskavost,
neboť ona toho už udělala dost.
A tak se lásce klaním,
nemohu se přece vyhýbat daním.

Kdopak spojil všechen vesmírný prach?
Kdo první po životě sáh
a poprvé se nadechl na hořlavé půdě?
Komu poprvé bilo srdce rudě?

Kdo jiný nežli láska zažehla života plamen.
To jen ona spustila téhle krásy pramen,
tak proč se jí neklanět každou chvíli,
když nás ona naplnila tolik síly.

Zvědavost

30. září 2019 v 19:47 | Nikkita Haendel |  Básně
Tažná síla srdce,
ví přesně, co chce.

Poznání. Ale jaké? To nevíme.
Každý večer o něm ale sníme.

Žené nás vpřed, pořád dál.
Nejdříve běh a pak cval.

Někdy i do temných zákoutí.
Tam, kde temné touhy spí.

Kde ostré zuby se mihnou.
Odkud se svůdné písně linou.

Zde končí touha.
To má za to, že se rouhá



 


Vločka

29. září 2019 v 14:13 | Nikkita Haendel |  Básně
Sněžná vločka
chladí a líbá
smělá očka.


Létá vzduchem,
Rolničky zpívá,
víří duchem.


Zimník tisknu k tělu,
kde je Léto, nepobírám.
Tisknu dál, pevněji ho svírám
a napiju se chmelu.


Ten hořký plamen vznítí v nitru,
ale brzy zase vyhasne.
Snad nedočkám se dne,
kdy nenaliju litru.


Jak rampouch tu zmrzlý jsem.
Čekám, ale Léto nepřichází.
Snažím se, přesto mi však schází.
Možná jenom žiju snem.


Kde se mnou se směje chvíli této,
květiny by barvily krajinu.
V její záři by nebylo stínu
a místo kabátu bych teď svíral Léto.


Sněžná vločka
chladí a líbá
smělá očka.


Objímá líc,
taje a skrývá
slzný chtíč.


Ráno

28. září 2019 v 20:40 | Nikkita Haendel |  Básně
Když vidím krůpěj,
stékat po mlhovině,
tisknu první šlépěj
do perleťové síně.

Jako kaňka inkoustu
na bílé košilce,
vnesu nečistotu
v ranní chvilce.

Chladná extáze,
lepí se mi na nohy
ve snaze,
rozproudit mé útroby.

Kleveta uniká mi z úst,
tříští lesklý porcelán
a zůstává jen krust.
Každé ráno jen popírám.


Kam dál